Satelitsport

Historie mistrovství světa

V tomto seriálu se dozvíte všechno podstatné o historii světových šampionátů. Podrobný průběh turnaje je samozřejmostí, nebudou chybět ani zajímavosti a medailonky nejdůležitějších hráčů. První část se zabývá obdobím od počátku mezinárodních zápasů až po poslední předválečné mistrovství.

Před prvním mistrovstvím

Než se začala psát historie samotných mistrovství světa, musel fotbal projít trnitou cestou za slávou a popularitou, jak ji známe z dnešní doby. Vůbec první mezistátní zápas sehrály týmy Anglie a Skotska roku 1872. Vlastně ani žádné jiné reprezentace takové utkání sehrát nemohly, protože kopaná byla rozšířená pouze na britských ostrovech. Velká Británie, jako největší koloniální velmoc a zároveň vůdčí hegemon celého světa, byla ideálním místem pro další šíření fotbalu. Růst popularity znamenal příchod prvních mezinárodních soutěží. Už v letech 1900 a 1904 se fotbal stal ukázkovým sportem letních olympijských her. O 4 roky později byl již zařazen natrvalo, ovšem pouze jako amatérský sport. Profesionálové měli protentokrát smůlu, což naštěstí netrvalo věčně. Roku 1909 uspořádal Sir Thomas Lipton v Turíně turnaj, který bývá považován za první neoficiální mistrovství světa. Účastnily se ho převážně profesionální kluby z Německa, Itálie a Švýcarska, avšak Anglická fotbalová asociace odmítla své kluby na soutěž vyslat. Organizátorům bylo líto Anglii úplně oželet, a tak pozvali amatérský klub West Auckland, jenž titul nakonec vyhrál. FIFA přiznala roku 1924 olympijskému turnaji ve fotbale status „světového fotbalového šampionátu amatérů“, který mu vydržel i do následující olympiády. 28. května 1928 se FIFA rozhodla uspořádat vlastní mistrovství světa.

Sir Thomas Lipton - muž, který položil základy profesionálním mezinárodním turnajům

Uruguay 1930

Pro olympijské hry v Los Angeles roku 1932 se už s fotbalem nepočítalo. Nízký zájem amerického publika o tento sport stejně jako negativní stanovisko mezinárodního olympijského výboru ohledně startu profesionálů vyprovokovalo myšlenku o konání fotbalového mistrovství světa v přibližně stejné formě, jak ho známe dnes. Jako pořádající země byl vybrán Uruguay, protože dvě předchozí OH vyhrála právě reprezentace tohoto jihoamerického státu, který zrovna tou dobou získal nezávislost.

	Lucien Lorient (1907-2005) Historicky první střelec gólu na mistrovství světa. Volej z 19. minuty utkání Franci proti Mexiku se nesmazatelně zapsal do historie. Lorent odehrál za Francii celkem 10 zápasů, v nichž střelil 2 góly.
	Bert Patenaude (1909-1974) V zápase Spojených států s Paraguayí, který Američané vyhráli 3:0, vstřelil všechny góly utkání a stal se tak prvním hráčem, jenž docílil hatricku na mistrovství světa. Spory se ovšem vedou okolo jeho druhého gólu, ten byl údajně spíše vlastní.

Uruguayský šampionát byl jediný, kam byly jednotlivé týmy zvány, tudíž se nekonala žádná kvalifikace. Neochota evropských týmu cestovat přes Atlantický oceán se tak projevila v jejich počtu. Celkem se turnaje zúčastnilo třináct týmů, z nichž pouze čtyři reprezentace pocházely z Evropy (Belgie, Francie, Rumunsko a Jugoslávie). Všechny zápasy třinácti týmů rozdělených do čtyř skupin se konaly v Montevideu, Uruguayském hlavním městě. Čtyři vítězové skupin postoupili do další fáze. Z hlediska semifinálového složení nás může překvapit účast Spojených Států, kde fotbal nebyl příliš populární. Jihoamerické týmy si se svými soupeři v semifinále hladce poradily a ve vzájemném zápase se nakonec radoval domácí Uruguay i přesto, že ještě ve 38. minutě prohrával 2:1. Ještě před finálovým zápasem probíhaly z dnešního pohledu kuriózní dohady o tom, kdo poskytne míč pro utkání. Nakonec musela zasáhnout FIFA, která rozhodla, že pro první půli propůjčí míč Argentina a pro druhou Uruguay. Ten uruguayský míč musel být asi začarovaný, protože jeho týmu přinesl tři góly do sítě soupeře.

Centario Stadium, Montevideo - během prvního finálového utkání mistrovství světa se zde tísnilo na sto tisíc diváků

Itálie 1934

Hostitelskou zemí druhého světového šampionátu se stala Mussoliniho Itálie, které dala FIFA přednost před Švédskem. Poprvé v historii se konala kvalifikace, z níž vzešlo 32 účastníků šampionátu, přičemž absolutní většina pocházela z Evropy a pouze 10 reprezentací bylo z jiného světadílu. Bohužel období politického neklidu značně ovlivnilo průběh turnaje. Rozhodčí byli ovlivňováni samotným Mussolinim, který si pochopitelně přál vítězství své země. Další zvláštnost šampionátu spočívala v neúčasti minulého mistra, Uruguaye, a v nutnosti Itálie se kvalifikovat. Do budoucna už má pořádající země místo jisté, stejně jako minulý vítěz. Poprvé v historii o vítězi nerozhodného zápasu ve vyřazovací části rozhodoval opakovaný zápas. Itálie tak ve čtvrtfinále porazila Španělsko po remíze 1:1 v prvním a výhře 1:0 ve druhém utkání.

	Oldřich Nejedlý (1909-1990) Nejlepší střelec mistrovství s pěti brankami. Deset let odehrál v dresu pražské Sparty, kde dal 388 gólů ve 415 zápasech. V dresu reprezentace nasbíral 29 branek.
	Angelo Schiavio (1905-1990) Jeho čtyři góly výrazně pomohli Itálii k zisku mistrovské trofeje. Celý život hrál v italské Bologni za níž vstřelil 109 branek v Sérii A.

Na tomto šampionátu zaznamenala československá reprezentace jednu ze svých dvou finálových účastí. Jména jako Puč či Nejedlý patří mezi klasiky českého fotbalu. V osmifinálovém zápase jsme si nejprve poradili s Rumunskem. Zápas jsme otočili až ve druhém poločase, když skórovali právě Puč s Nejedlým. Spojené Státy tentokrát nezopakovaly svoji semifinálovou účast z Uruguaye a vypadly hned v osmifinále, kde jim uštědřila debakl Itálie. Ve čvrtfinále jsme porazili Švýcarsko díky brance Nejedlého z 82. minuty. Hattrick Nejedlého posunul náš tým po vítězství nad Německem do finále s domácí Itálií. Hlavně díky neobjektivnosti švédského sudího pak naši prohráli v prodloužení díky gólu italského kanonýra Schiaviho.

Del Partiti Stadium, Řím - dnes již neexistující stadion se stal dějištěm finálového utkání Itálie s Československem

Francie 1938

Oznámení pořadatelské země mistrovství světa v roce 1938 vyvolalo značné pobouření v Jižní Americe. Reprezentace z tohoto kontinentu totiž požadovaly pravidelné střídání v pořádání šampionátů mezi Evropou a právě Jižní Amerikou. Francie ovšem byla po Itálii druhou hostitelskou zemí z Evropy v řadě, a tak Uruguay a Argentina na protest mistrovství vynechaly. Hitlerova anexe Rakouska měla nepříznivý dopad na poklidný chod mistrovství. Rakousko muselo svůj osmifinálový zápas vzdát, což Švédům zajistilo bezproblémový postup do čtvrtfinále. Za poměrně exotickou a na dnešní dobu překvapivou můžeme považovat čtvrtfinálovou účast Kuby.

Leonidas da Silva (1913-2004) První hráč, který vstřelil na MS čtyři góly. Nejlepší střelec turnaje s osmi góly. Zemřel v roce 2004 po komplikacích spojených s Alzheimerovou chorobou, kterou trpěl od roku 1974.

Ve výborném světle se opět ukázal i náš národní tým, který si v osmifinále poradil hladce s Holanďany a ve čtvrtfinále ho zdolali až Brazilci po opakovaném zápase. V tomtéž vyřazovacím kole porazilo odpočaté Švédsko jedním z největších rozdílů v historii MS Kubu 8:0 a hostitelská Francie podlehla obhájci titulu z Itálie. Sebevědomí Brazilci potom nenasadili nejlepšího střelce turnaje Leonídase (8 gólů) do semifínálového utkání s Itálií. Přehnané sebevědomí se jim ovšem nevyplatilo, když prohráli 2:1. Ve finálovém zápase si již nenechali Italové utéci obhajobu titulu.

Stade Colombes, Paříž - olympijský stadion v Paříži hostil účastníky finálového zápasu třetího mistrovství světa

Historie MS 2 díl